4. Fuerteventura

Búďa

Dovolená je tady! Drugs, pubs, clubs and parties! Ne. To je dávno pryč. Teď rodinné resorty, all inclusive restaurace, dětské diskotéky a nejpozději v 11 do postele. Nebo malé rodinné penziony a večeře kdekoliv, odkud naše děti nevynesou v zubech. Míříme na Fuerteventuru, ostrov větru, dlouhých pláží a (doufejme) vyhaslých sopek. Ne jak ty divošky na La Palmě. Balíme kufry a jedeme na letiště Vídeň, kde přenocujeme v Hotelu Moxy, protože vstávat ve dvě nebo ve tři ráno, abych vyrazila na dovolenou, se mi fakt nechce.

Sotva vylezeme z auta na Parking C (nejlevnější na letišti, jiné neberu), sesype se na nás hejno komárů. Je vedro a Dunaj je povážlivě blízko. Po vydatné snídani, během které se Jiřík tradičně půl hodiny rozhoduje, co chce dát na talířek, aby to pak nejedl, bereme zavazadla a jdeme na terminál, odkud letíme do Lucemburku. Sehnat totiž přímý linkový let na Fuerteventuru z Vídně nebo Prahy nejde. Možná nějaký charter, ale své cesty si zásadně řídím a organizuju bez cestovky (když už něco podělat, tak sama). Asi jenom u cesty kajakem napříč východním Grónskem bych udělala výjimku. V Lucemburku je malé letiště, kde cestující bojují o místo k sezení a elektrické zásuvky. Máme štěstí a na jedno takové místo (i se zásuvkou) posadíme Marťu, zatímco Jirka si v dětském koutku hraje se svým oblíbeným plyšovým psem, kterému říká Búďa. Búďa připomíná štěně bernského salašnického psa a nesmí na žádné cestě chybět. Ještě utíkám koupit nějaké omalovánky ve francouzštině, ať je cesta letadlem k přežití v případě, že by se vybily tablety a nebylo je jak dobít. Mně stačí knížky, ale zbytek rodiny jede na hi-tech vlně. Čas utíká rychle a za chvilku vlézáme do dalšího letadla, tentokrát směr Kanárské ostrovy. Chvilku před startem Jirka prohlásí, že chce vytáhnout z batůžku Búďu.

"Miri, kde je Búďa?"

"Nevím."

"Není ve tvém batohu?"

"Ne, tam ani nebyl."

"Marťo, máš v batohu Búďu?"

"Nemám."

Sakra… Rychle prošacuju svůj batoh.

"Jirko…Búďa tu není. Zůstal na letišti."

Jirka na mě nechápavě hledí.

"Dej pápá Búďovi."

"Na jak dlouho?"

"No…asi na vždycky."

Jirkův bezelstný úsměv se změní ve zděšený škleb a dá se do breku. Doprdele…

Mkrnu na hodiny. Ještě máme pár minut. Zvednu se a poklusem běžím za jedním ze stewardů a vysvětluju situaci. Chápavě kývne hlavou, ale prý mám jenom dvě minuty. Kde je ten zatracený dětský koutek? Ještě, že je to letiště tak malé. Vyběhnu z letadla jak Whitney Houston ve filmu Osobní Stráže a proletím spojovací chodbou. Rychle vysvětlím zmatené letušce, proč jsem zase na terminále a utíkám k dětskému koutku, kde ale nic nevidím! Naštěstí tam sedí nějaká rodina, která okamžitě namíří prstem na poličku u zdi! Búďa! Sláva. Beru psa a běžím zpátky do letadla. Asi tisíckrát během té doby řeknu "Thank you very much!" Sednu vedle Jirky a triumfálně mu podám Búďu. Cítím se jak olympionik, co právě přinesl olympijský oheň. Jiřík bere Búďu a láskyplně si ho hladí. Tolik radosti a přitom taková kravina. Otírám pot z čela a opět se poutám k sedadlu. A pak kapitán oznámí, že budeme mít asi hodinu a půl zpoždění. Za tu dobu bych sehnala i živé štěně.