3. Konec června. Na všechno...

Konec června. Na všechno ...

Po třech dnech poflakování se po lužních lesích ať už pěšky nebo na kole a ochutnávání plodů práce kuchařů, sládků a vinařů musím ještě na chvilku do práce. Nemilou novinkou je středeční účast na nějaké pedagogické poradě. Chtěla jsem na zubní hygienu a mít úsměv jako Julia Roberts. Místo toho půjdu na poradu, kde budu sklouzávat k výrazu knížete Schwarzenberga krátce po obědě. Týden má ale i své výhody. Např. že se "učí". Všechny třídy (resp. ty zbývající, co nejsou na praxi, nebo rovnou v práci) mě rychle a bez velké námahy překecají k tomu, ať jim pustím něco na Kukajto nebo Netflixu.

Prvačky si vyberou Maturitní ročník. Náctiletá roztleskávačka upadne v roce 2002 do kómatu a probere se po dvaceti letech. Holky si ani neuvědomují, jak moc se s tím dokážu ztotožnit. Až na to, že jsem nebyla sexy blondýna ani roztleskávačka. Popularitu jsem si získávala především ochotou udělat z domu svých rodičů instituci otevřených dveří v momentě, kdy odjeli na dovolenou. Při vzpomínkách na ty noci se s Aničkou, Monikou a spol. doteď válíme smíchy.

"Pamatujete, jak Iva usnula zamknutá v koupelně a Sam tam proskakoval síťkou na komáry, aby se ujistil, že žije?"

"Nebo jak si Martina snažila v obýváku zapálit jointa pomocí krbových zápalek?" "Tak toto si já nepamatuju. To jsem nemohla být já!"

"Nebo jak jsme ve čtvrťáku vytopili půlku patra?"

Mně se hlavou honí vzpomínky hlavně na to, jak jsem procházela domem a občas narážela na lidi, co se mě ptali: "Jeee, ty jsi tu taky? A ty ses o této pařbě dozvěděla od koho? A kdo to tu vůbec bydlí?" A to ještě ani neexistovaly sociální sítě.

Rodičům jsem na hlavu dávno položila pomyslnou svatozář. A v duchu se vnitřně děsím momentu, až se z mých kluků stanou adolescenti a rozhodnou se udělat to samé, až na dovolenou vypadnu já. Nehledě na to, že mám těch dnů volna víc, než měli moji rodiče. A cestování mě baví mnohem víc než je. Nezbývá než doufat, že současná generace si bude užívat večírky ve virtuálním prostoru a mě nezmizí z ledničky všechno dobré prosecco (už vidím ty mladé cizí bitches, jak mi ho pijou, aniž by věděly, co se jim vůbec dostalo do rukou!). Taky doufám, že nebudu sbírat po zahradě různé kousky spodního prádla poté, co si nikdo nevzal plavky a stejně všichni naskákali do bazénu, ani nacházet na pohovce různé podezřelé fleky a snažit se odhadnout jejich původ.

Tyto "video listenings", jak je v třídnické knize nazývám, jsou perfektní příležitost pro psaní mého deníku. Doufám, že mi nikdo nenahlíží přes rameno. Možná se radši vrátím zpátky za katedru, ať se mi snadněji předstírá, že pracuju.

Někdo vzadu ve třídě se začne hlasitě hihňat. "Klid! Někteří tady sledují film!" ozvu se. Třeba já. A do toho se snažím dávat průchod svým myšlenkám. Film končí velkým večírkem, na který přijedou policajti. Good job. Ti ke mně nikdy nepřijeli. Kromě jednoho večírku v Praze. Ale ten jsem neorganizovala já, takže jsem z obliga. Pak pokračuje takové to klasické trapné moralizování jako na konci každé americké komedie. Bývalá "prom queen" promlouvá hlavní hrdince do duše a říká, že je hlavně důležité udělat vysokou. Což v českém kontextu, kde vzdělávací systém funguje trochu jinak, znamená získat prostě nějakou kvalifikaci. Doufám, že si z toho ty holky v crop topech aspoň něco vezmou. Třeba, že přijde doba, kdy bude potřeba odložit crop top, jako například nové zaměstnání, nebo leden. Pokud ovšem nebudou pracovat v tom night clubu za městem. Tam by i crop top působil příliš konzervativně.

Na konci filmu si vzpomenu, že mám vlastně celý den dozor. A taky si všimnu, že mi v místnosti chybí asi půlka třídy. A kdo má třídní knihu? Ale co... Je červen…

Zápisník alkoholičky

Na internetu se dočtu o Zápisníku alkoholičky, který se stal bestsellerem a dokonce ho i zfilmovali. Jedna velmi úspěšná ale trochu frustrovaná dáma prý vypila i tři láhve denně a ráno normálně fungovala. To bych chtěla taky umět! Já dám jenom tři skleničky a druhý den se mi blbě vstává. Ale asi to sežere hodně peněz. V článku se taky píše, že alkoholik je ten, kdo vypije skleničku až dvě denně. Do té definice snadno spadá fůra lidí v mém okolí, včetně mě samotné během léta. (Jsem na dovolené, ne?) A někteří dokonce napíšou i bestseller. To můj deník asi netrumfne. Dálkové studium není ani zdaleka tak atraktivní jako alkoholismus, a proto mám mnohem menší potenciální základnu čtenářů. Navíc je pravděpodobnější, že se z dálkaře stane alkoholik, než z alkoholika dálkař. Kdybych ale denně toho alkoholu zvládla víc, mám mnohem víc o čem psát, třeba jako William Burroughs nebo Jack Kerouac a jim podobní. Při jejich spotřebě toxických látek bych ale nejspíš zvládla vytvořit maximálně kocovinu století. Asi radši zůstanu u lehkého letního opojení.

Let's get some shoes

Po cestě z práce jsem si vzpomněla, že potřebuju nové tenisky. Na tento problém je snadné řešení. Zastavuju u Deichmanna a vlezu do ráje bot. Tenisky vyberu rychle. Zářící, bělostně bílé (uvidíme jako dlouho). Počkat, ještě jsem chtěla nové sandálky. Léto je tady. Tak třeba tyhle, ne tyhle. Nebo tyhle? Ne! Tyhle! Nakonec vyberu dvoje, jedny černé na výlety a jedny posázené třpytivými kamínky na … taky výlety. Kolem projde nějaká holčička, co přinese mamince podobné těm mým.

"Ne, ty ne. Nevím, kam bych je nosila."

Jak kam? To je snad jedno, ne? Klidně do Jednoty pro rohlíky, když na to přijde. Tady má někdo očividně velmi špatně nastavené myšlení.

Domů dojdu s třemi krabicemi v náručí.

"To jako fakt?" ozve se Mirek ve dveřích.

"A co jako?"

"Doufám, že hodláš aspoň něco vyhodit."

"Dva páry dneska vyhodím."

"Tak to chci vidět."

"Tak se dívej. Beru je a jdu k popelnici…"

"Ale vyhodila jsi teď dvoje a koupila sis za poslední dobu čtvery."

"To je férový poměr, ne?"

Ach, muži a jejich představy o maximálním možném počtu párů bot v jedné domácnosti. Měl by vidět sbírku, jakou má doma Alice nebo Tereza.