2. Bakalář - Final Countdown

Ego (bez Roberta Buriana)

Ležím v obýváku na pohovce a vedle mě je hromada papírů nadupaná hodnotnými informacemi z pedagogicko-psychologických přednášek, které musím umět ke státnicím. (Nepochybuju, že až se to všechno naučím, spasím svět a i Komenský se bude v hrobě zelenat závistí.) Teď je květen a státnice se blíží rychlostí světla. Proto je třeba okamžitě zasednout k počítači a psát deník o ničem. Třeba zbyde i trocha času na učení, ovšem až poté, co si dám kafe, zacvičím jógu a naplánuju letní prázdniny 2026. (prázdniny 2025 už jsem naplánovala při psaní bakalářky)

Po pár hodinách učení psychologie mi začnou kamarádky posílat fotky z víkendu: Rakouské Alpy, italské Valdobbiadene, vrcholky Javorníků… Akorát Monika píše, že je doma a pracuje. Ale zítra prý jede na týden do Itálie. Nenávidím je všechny! A vůbec, proč musí být u každého psychologického směru aspoň tři jména? Proč se ti chlapi nemohli domluvit a vybrat jenom jednoho? Kdo se je má všechny učit??? Zřejmě nezvládli emoce a nedokázali zkrotit vlastní ego. Jdu k ledničce a otevřu si láhev Ruggeri, abych si kousek Itálie udělala aspoň doma a zároveň uspokojila základní pudy. Čtu dál něco o psychoanalýze a Anička mi pošle fotku kopců zalitých sluncem a pokrytých vinohrady s komentářem:

"Dosáhli jsme vrcholu."

Odpovím, že úplně všechny zážitky líčit nemusí, ale že jim to přeju. Ať žije Freud, věděl své.

Večer se ozve Alice s tím, že se opila a skončila na prezentační Avon akci. Konečně je na tom někdo ještě hůř než já. Prý si ze slušnosti koupila aspoň lak na nehty a hodila ho do kabelky ke kosmetice od Chanelu a Estée Lauder.

Happy Mother's Day

Pondělí je tady a tak je potřeba nějak krásně začít nový týden. Třeba rozhovorem s otcem Johanky, která je ve druhém ročníku, propadá z angličtiny a zdá se, že to k maturitě jen tak nedotáhne. Sešlo se nás na něj pět: já, ředitel, zástupce ředitele, Johančina třídní a výchovná poradkyně. Bylo mi ho docela líto. Nejradši bych mu nalila panáka a sobě a ostatním taky, ale jeho zaměstnavatel by nás asi nepochválil a inspekce taky ne. (pokud by si teda na tajňáka nedali s náma) Johance jsem vymyslela plán, jak jí dostat do hlavy cizí jazyk, a už teď cítím skepsi o jeho plnění. Nicméně učňák nebo night club za městem to jistí. Johanka prý ráda tančí.

V poslední hodině jsem si prohlédla fotku třeťáků. Nebo spíš třeťaček. Mají ve třídě jenom jednoho kluka, který sedí na fotce uprostřed a tváří se jako hlavní kápo. "Lukáš and his bitches", napadne mě. "Lukáš a jeho holky," řeknu nahlas. "Kdepak, Lukáš and his bitches," opraví mě ta nejchytřejší z nich. That's my girl!

Odpoledne na mě na Facebooku vyskočí fotka mého synovce se svým teamem a k ní komentář:

"Žáci dnes připravili svým maminkám krásný dárek! V Kunovicích tento víkend vybojovali 1. místo ve 2. kole ligy žáků!"

To má být dárek ke dni matek? Tady se někomu očividně nechtělo kupovat kytku. Jestli chtěli maminky obdarovat, měli odjet sami s trenérem na víkendové soustředění a mladší sourozence vzít s sebou. To nám učitelky na ZŠ nachystaly "wellness pro maminky" včetně kadeřnictví, manikúry, pedikúry, masáží, foto koutku a kavárny. Všechny služby měly poskytovat děti. Za největší dárek považuji moment, kdy mě Marťa ujistil, že tam nemusím. Den matek jsem totiž oslavila předešlý víkend v Mikulově s Alicí a spol. Sice mi bylo skoro celou sobotu blbě z ginu a místo wellness centra jsme navštívily jenom bary, hospody a kavárny, ale i tak to splnilo moje představy o wellness mnohem víc. Nehledě na to, že po vystřízlivění už byl fakt nejvyšší čas začít se učit na státnice. Škoda že z besídky v MŠ už se asi nevykecám.

Jarda je opět ve formě

Mirkův bratranec Jarda slaví čtyřicáté narozeniny. Je svobodný, bezdětný a stále žije stylem sex, drogy a rock'n'roll. Teď ale strávil několik měsíců bez alkoholu. Nedávno ho totiž odvezla sanitka s tlakem 260/120 (velmi závažná hypertenze 4. stupně). V nemocnici vyfasoval asi pytel léků a velké varování týkající se životního stylu. Jarda se totiž zrovna nehamuje. Zlikvidovat během jednoho večera vepřové žebra, vepřové koleno, bednu sektu a půl láhve rumu pro něj není problém. Naštěstí se to tak krásně sešlo, že zrovna slaví kulatiny. A na oslavy je Jarda expert. Jako kuchař z povolání a pijan ze záliby je schopný udělat to pravé gurmánské rodeo. Dnes volal a hlásil, že je opět ve formě. Zkusil prý malou "předoslavu" a dal si pár piv. Pak ještě pár piv, trochu rumu a pak ještě trochu rumu. A pak se vzbudil ve tři ráno nahý v koupelně na podlaze a zjistil, že je pořád naživu. Je to prostě profík. Jenom jednu věc mu musím vytknout. Oslavy rád pořádá na jisté chatě uprostřed valašských hor, kde není žádný signál. (jo, žádné mobilní data!)

Mezi úkoly na kurzu prevence proti burnoutu byla i možnost "strávit den offline". Zasmála jsem se tomu a prohlásila, že to teda ani omylem. Radši budu týden pít jenom ovocné šťávy, chroupat pampelišky a odříkávat mantry. Ale teď jsem si uvědomila, že mám být offline ne jeden, ale rovnou dva dny! Nepotřebuju k životu Facebook (i když na něj denně chodím), Instagram, Twitter, TikTok a dokonce chvilku přežiju i bez YouTubu. Ale víkend bez Googlu?? (Jak myslíte, že jsem našla tu informaci o hypertenzi?) A co když mi přijde dlouhá chvíle a budu si chtít prohlídnout ten hotel, co mám zarezervovaný na léto? Co pak? Nebo když se budu učit na státnice a zjistím, že nevím, co znamená "pluralia tantum"? Strejda Franta, který už nejspíš ani neví, jak se jmenuje, mi to určitě neřekne. A jak zavoláme záchranku, až sebou Jarda sekne po pečeném seleti, sudu piva a láhvi whisky?

Intermezzo: Práce, škola, děti. Ještě nejebe ti?

Motivace

Jeden mladý ruštinář z blízkého gymnázia se mi svěřil, že po něm nedávno vyjela jedna z jeho studentek z posledního ročníku a nechce dát pokoj. Šel za starším kolegou, aby se zeptal, co v takové situaci dělat. Kolega mu dal erudovanou radu: 

"Ty vole, jdi do ní, teď je ještě příležitost! Za chvilku odmaturuje a bude pryč." 

Oba jsme se ale shodli, že to není nejlepší postup. Slečna šla ještě dál a podala si přihlášku na stejný a obor a fakultu, kde můj známý dokončuje studium.

Není lepší motivace než sexuální vzrušení. Na pyramidě potřeb by pokořilo možná i hlad a žízeň. Kolega hnaný pro změnu strachem zase usiluje o co nejrychlejší získání magisterského titulu a trvalého opuštění budov univerzity. Chudák si rozmyslel i doktorské studium. Jsem zvědavá, jak si poradí za pět let, až se bude u nich na škole ucházet o místo nová mladá ruštinářka. Ale třeba už bude tou dobou randit s některým z profesorů. Na fakultách tělovýchovných prý bývá velký zájem.

Ale zpívá dobře co?

Jardova oslava je tady. Balím děti, Mirka (obrazně řečeno, sbalit se naštěstí umí sám), haldu skript, naivitu, že se na ně na všechny fakt podívám (myslím skripta, ne děti, na ně občas očko hodit musím), čtyři láhve prosecca a láhev červeného. Po příjezdu na místo určení s velkou radostí zjišťujeme, že data už zde fungují! Chce se mi brečet štěstím. S díky odmítnu Jardův sekt, který prý koupil v akci za 80 centů, a otevřu si jednu ze svých lahví a stránky Quizletu, na kterých sjíždím pojmy z pedagogiky a psychologie. Snažím se zapamatovat, která z alternativních škol vyučuje výchovu kosmickou, esoterickou nebo podle nějakých epoch. Fantasy a sci-fi už očividně proniklo i do školního kurikula. Po očku sleduju Jardu, jak tančí za zvuků hudby z 90. let, včetně těch kousků, které už tehdy zněly, že jsou odsouzené k záhubě a zatracení, ale z nějakého zvráceného důvodu je pořád občas hrají v rádiu.

V sobotu to není o nic lepší. Hraje totiž živá hudba v podobě Karla, jeho kláves a hlasu řízlého whiskey a cigaretami. Prostě další devadesátková klasika. Už když Mirek před odjezdem zmíní, že na oslavě bude hrát Karel, začnu se nejdřív smát a pak se zarazím. Jako…vážně? Sakra vždyť Jarda slaví 40, ne 70. Karel sám atakuje sedmdesátku a jede si svůj styl už od dob, kdy půlka Berlína nadšeně likvidovala zeď. A vlastně už tehdy to bylo trochu mimo. Mirek sarkasticky poznamená, že nejvíc miluje, když se na něj obrátí někdo v Karlově věku a naprosto vážně řekne: "Ale ten Karel hraje dobře, že?" A následně čeká jeho reakci. Jak dlouho už tak trapně vypadáme my v očích dnešní mládeže?

V sobotu sedím na lavičce, pojídám pečené sele (našemu Jiříkovi musím namluvit, že to bylo zlé divoké prase, které si ten hrozný osud dozajista zasloužilo, mňam mlask…) a rozebírám s Petrem, jedním z Mirkových příbuzných, jeho rodinné peripetie. Má manželku, a zároveň nemá, resp. brzo mít nebude. Zamilovala se do jiného muže (nechá si říkat "guru" a podle popisu nejspíš taky prošel nějakou kosmickou výchovou), ale zároveň prý pořád miluje Petra. Její dcera z prvního manželství s ním pořád bydlí, protože se jí zatím nechce stěhovat (nový "vesmír" s velkým guru bude možná nedozírný, ale asi ne tak útulný) a manželka má tím pádem důvod, proč pendlovat mezi dvěma domácnostmi a dvěma muži. Petr si ale našel novou přítelkyni a logicky vzato, chce mít dům aspoň někdy pro sebe. Tam se ale pořád vyskytuje nevlastní dcera, občas manželka a nad nimi všemi se vznášející duch velkého guru, takže to nejspíš nebude ideální místo pro večerní rande. Jako jediné řešení mě napadá dát dohromady Petrovu přítelkyni s velkým guru, kruh se uzavře a můžou všichni bydlet spolu. Polyamorie je prý dnes moderní, ale nevím, jestli by té lásky na jeden vesmír už nebylo moc. Jak tak hledím před sebe a přemýšlím nad pomíjivostí lásky, citů, malých selátek a světa vůbec, ozve se vedle mě zasněně Petrův nevlastní otec:

"Ale zpívá ten Karel dobře, že?"

Zírá přímo na mě a čeká na moji reakci. Ach jo…

"No...eeee....úplně můj šálek kafe to není....eeee...."

Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady vypijeme moc…

O týden později vyrážím na sraz z gymplu po dvaceti letech. Sžírá mě lehký pocit viny z toho, že jdu zase něco slavit místo toho, abych se učila na státnice, ale mnohem silnější je pocit FOMO. Pro neznalé se jedná o tzv. Fear of Missing Out, kdy trpíte strachem z toho, že neuvidíte, jak váš středoškolský crush zpupkatěl nebo zplešatěl nebo jak jeho středoškolská crush je pořád stejná divoká rajda jako zamlada, opile se lísající ke všem přítomným pánům. Ještě před samotnou akcí mi Lucka, jedna z mých besties a zároveň spolužaček, pošle hodnotný článek s názvem "Třídní sraz nejde vyhrát, aneb kdo to v životě posral nejmíň". Nahlas se při něm směju v autě po cestě do práce, když popojíždím v koloně, a snažím se přitom nenabourat do auta přede mnou. Tolik krásných archetypů najednou! Najdu i sebe – "snaživá holka dobrá v jazycích, co svoji demenci předává dál v roli učitelky". Kdysi jsem snila i o práci knihkupce – "vášnivý čtenář, co prodává v knihkupectví a píše články, co nikdo nečte" (jestli tohle přečte aspoň jeden člověk, na oslavu vypiju láhev Ruggeri, a vůbec, jistotu to vypiju rovnou). Cvičitelka aerobiku, co všechny hned sjíždí přísným pohledem, aby zjistila, kolik kdo přibral, prý nepřijede. A alkoholici prý na srazy po 35. roce života už nechodí, takže Romana asi taky neuvidíme.

Sotva vejdu dovnitř, odchytnou mě holky z béčka. Po úvodních výkřicích typu "Ty vole ty vypadáš furt stejně!" se přemístím o kus dál za svou vlastní třídou. Pánové jsou sice o dvacet let starší, trochu plešatější a někteří malinko víc při těle, ale při pohledu na ně mám pocit, že jsem se vrátila zpět v čase. Stojí v tom stejném hloučku co vždycky, v ruce mají půllitry a komentují něco v mobilech:

"Hej ty vole blbečku dívej na to." "No nekecej ty vole, to je dobrá pi*ovina…"

Jenom ty mobily jsou o něco lepší a oblečení trochu usedlejší. Během chvilky se objeví i naše třídní a jdeme se spolu fotit. Mezi mě a spolužačku Markétu se pověsí přiopilý Tomáš a zařve:

"4.C vy buzny!!!"

Jo…staré dobré časy… Objeví se dokonce i starý ředitel a roztřepaným hlasem řekne, že už tuto funkci nevykonává. Asi málokoho by v tu chvíli napadlo, že stále vykonává, a pár lidí se upřímně diví, že je pořád naživu. Pak se pustí do dlouhého projevu, během kterého půlka lidí přestane poslouchat a zadní řady se baví vesele dál, zatímco dámy v předních řadách ze slušnosti poslouchají. Tady taky vše při starém.

Zjišťuju, že v naší třídě jsou nakumulovaní hlavně učitelé, doktoři a ajťáci.

"Kde jsou sakra právníci?" přemýšlím nahlas. "V béčku," ozve se kdosi.

Dávám se do řeči s Rosťou. Rosťa je primář na interně, má tři děti a dodělává si titul PhD. a MBA. Předešlou noc nespal, protože měl službu. Můj plán zapůsobit tím, že studuju pajdák při práci a dvou dětech padá. Zpátky mezi smrtelníky mě vrátí Irena, která učí matiku na průmyslovce. Se smíchem prohlásí, že si 15 let po promocích na PedF konečně udělala rok praxe. Pak smutně poznamenává, že už nechodí pařit tak často jako dřív, jenom v pátky a soboty. Tak jeden alkoholik přece jenom přišel. A hned vzápětí se přimotá druhý - Mára, kterého jsem za střízliva už nestihla. Přiběhne Iva a práskne na něj, že je taky učitel. Zvědavě se vyptávám, na které škole učí.

"V matešššsssskeššškole…naššeemalatam zašlachodit a jasemjimšekl šetamcitaky…" zadrmolí Mára.

Skláním hlubokou poklonu a zeptám se, jestli nechce ještě drink. To už se ale Mára odpotácí směrem k naší fyzikářce, která nás jednoho po druhém dle abecedního seznamu obchází a zjišťuje, jakou práci děláme, kolik máme dětí, rozvodů, exekucí, tumorů, atd. Mára se jí snaží sáhnout do výstřihu, načež fyzikářka rychle usoudí, že nemusí vědět všechno o všech a posouvá se o jedno písmenko v abecedě dál.

Na srazu nechybí ani Monika s Aničkou, další dvě z mých besties. Jedna i druhá vedou na střídačku hovory se svými bývalými láskami. Monika jich má trochu víc. Všichni se jí omlouvají. Vašek za to, že se s ní rozešel kvůli tomu, že ho donutila čistit bazén, když dávali v televizi poslední díl Hvězdné Brány. Tehdy jsem se tomu smála. Dneska stojím pevně při něm. Kdyby mě Mirek nutil čistit bazén v momentě, kdy Daenerys pálila Královo Přístaviště na uhel, nebo když Bílí chodci útočili na Zimohrad, do hodiny by měl rozvodové papíry na stole. Naštěstí měl rozum a díval se se mnou. Monika všem blahosklonně odpustí a se všema najednou se vyfotí. "Ty taky?" ptá se Martin Honzy, který se tam zničehonic objeví. "To skoro nic nebylo," mávne Honza se smíchem rukou a usměje se do objektivu. Aničce se neomluví nikdo. Naopak přemýšlí, jestli by se neměla omluvit ona.

Ze srazu odcházím v momentě, kdy Martin vytáhne kytaru a začne zpívat táborákové písně, které mi přišly trapné už v patnácti. Asi se radši vrátím zpátky k lingvistice. Doprovází mě Rosťa s tím, že už musí jít taky spát, protože má v neděli zase službu a musí v sobotu strávit i nějaký čas s dětma. Jo, k dětem, k těm vlastně taky.

Monika domů tak brzo neodchází. Druhý den mi píše, že přišla až ráno a v taxíku ji doprovázel Radek, který se jí svěřil, že jejich společné poprvé se mu moc líbilo. Do toho momentu byla prý přesvědčená, že JEJÍ poprvé bylo o dva roky později s Vaškem. Nadhodím, že tu společnou fotku se svýma ex musí udělat znovu a tentokrát nevynechat Radka. Pod světlem nových okolností je třeba přepsat dějiny. Po příjezdu domů Monice prý nikdo neotvíral a tak si ustala na zemi před domem. Představila jsem si sousedky, jak jdou ráno na trh a tlumeným hlasem napomínají své děti: "Tiše děti, paní inženýrka ještě spí", zatímco Monika spokojeně spinká v roztrhaných džínách a podpatcích vedle růží. A já kráva se doteď styděla za to, že jsem ve dvaceti usnula před pokojem na studentských kolejích v Praze. Díky Monice se cítím o něco více jako morální a decentní žena. Je super mít kámošky, které v tom jedou s váma a jsou schopné pokořit všechny vaše největší průšvihy a trapasy. Jenom teda nevím o tom, že by některá z nich zvracela na teambuildingu konaného přímo doma u šéfa. Tento kříž si zatím musím nést sama.

Au, maturita

Když jsem zamlada maturovala, přišla jsem do školy s úsměvem na tváři, protože už jsem byla duchem ve svém oblíbeném baru. Čepovali tam hrozné pivo, nalévali kyselé víno a odporné panáky. Bylo tam málo místa, tak se na sebe všichni lepili jak sardinky, a prodrat se k baru a objednat si pití připomínalo drsný souboj v ringu. Ale i tak tam bylo krásně. V den maturity jsem proplula češtinou, angličtinou, němčinou a matikou a pak s Irenou (ano, s tou matrikářkou) vyběhla ze školy jako čerstvě propuštění chovanci z ústavu pro duševně choré. Byl to pohodový den, během kterého škola tvořila jenom zlomek času a který skončil někdy ve tři nebo ve čtyři ráno u hladového okna.

Když letos maturovali mí studenti, bylo mi od rána blbě i za ně. Kolegyně se při začátku vyloženě klepala. Je snadné spolehnout se na svůj vlastní mozek, který dobře znáte. Ale spoléhat se na mozky jiných je jako sedat do vesmírné lodi Enterprise a vydat se prozkoumávat temná místa kosmu spolu s kapitánem Kirkem a Spockem. Můžete jenom doufat, že všichni přežijete, a je jasné, že pokud někdo na misi zkape, tak Kirk se Spockem to rozhodně nebudou. První den dopadl celkem dobře: jenom jeden propadlík a pouze z jednoho předmětu. Ovšem kdybychom byli všichni měkcí, slečna by propadla ze všeho. I tak její otec hned volá řediteli (asi se nechal inspirovat tím pořadem na Nově, ve kterém měl Vladimír Železný potřebu se přiblížit lidu) a spílá mu i za ten jeden předmět. V učebnici psychologie se píše, že formování osobnosti je ovlivněno genetikou i prostředím, ale při srážce s rodičem mám mnohdy pocit, že je všechno dáno genetikou a prostředí už nezmůže vůbec nic.

Druhý den je ještě zajímavější. Zuzka, která v angličtině válí a při ústním zkoušení se mi svěří, že by někdy chtěla napsat knihu, vyletí z ekonomiky a češtiny. Jako že fakt? Knihu? Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, ale ráda jí pogratuluju, jestli to někdy opravdu zvládne. Simona už je mnohem větší oříšek. Zvládne rovnou čtyři pětky. (Když to druhý den zmíním před bráchou, uznale hvízdne a řekne: "Ty vole, Grand Slam!") Nejtrapnější moment přichází, když máme skupince gratulovat. Tři z nich svítí jako sluníčka, Zuzka odevzdaně hledí před sebe s výrazem "Jo vím, posrala jsem to." a Simona se tváří jako Javier Bardem ve filmu Tahle Země není pro starý. Řeknu jí, že jí hlavně přeju, aby byla v životě šťastná (jo, vím, zní to hodně plytce a trapně, ale co jiného chcete v tu chvíli říct??). V duchu si ale myslím: "Prosím, Javiere, nezabíjej mě."

Náš tým usiluje o titul

Role zkoušejícího je za mnou, teď už mě čeká "jenom" role studenta u státnic. Ta chvíle je tady. Začínáme literaturou. "To bude v pohodě," říkám si, "to mě vždycky bavilo." Máme za úkol rozpitvat úryvek ze Suchého Září od Williama Faulknera (dodnes nechápu, kde na to přišel, snad suchý únor, ne?). Vypadá to na lehký úkol, ale moment… proč zrovna Minnie, kde je Will Mayes? McLendon? Holič? Kde je to násilí, o kterém jsem chtěla psát? Co je mi po Minnie, nějaké bláznivé staré panně, co je beztak fakt panna a dělá, že není? Nejdřív ze sebe vychrlím historický kontext, včetně krkolomného názvu Yoknapatawpha, což je místo, kde se odehrávají Faulknerovy historky (doufám, že jsem tím nahnala nějaké plusové body) a pak se pustím do rozboru úryvku. Ale čas se krátí a já furt rozpitvávám hysterickou Minnie, která ani není schopná říct, jestli ji teda ten Will přetáhl nebo ne. Nejspíš ne a tím to podělal. Jestli se k ničemu neměl a nedopřál jedné ubohé opuštěné ženě trochu jiného povyražení než jenom flašku whiskey, tak si ten lynč rozhodně zasloužil. Blábolím něco o tom, jak se Minnie ocitá v problematické situaci, protože je ženská, je jí skoro čtyřicet, není vdaná a nemá děti – tzn. je v očích společnosti totální looser, co navíc určitě spí s kde kým. Kéž by to, Minnie, byla aspoň pravda, co? A zničehonic vyprší čas, musím dokončit poslední větu a odpovědník se mi zavírá. Jo, ženské to tehdy neměly lehké. Jsem na sebe pyšná, že jsem si vzpomněla na název "Yoknapatawpha", nad tím budou členové komise beztak plakat dojetím.

"Prosimtě, jak se vlastně jmenoval, ten černoch, co ji měl prý znásilnit?" ozve se vedle mě Lenka, spolužačka ze skupiny.

"Will Mayes," odpovím suverénně. To ví každej ne?

Moment, já jsem ho zapomněla v té eseji zmínit. Sakra, vždyť já jsem ani nenapsala, co se v té povídce vlastně stalo! Zasazení úryvku do kontextu = mínus dvacet bodů. Já jsem kráva! Hlavně, že se tam oháním názvy, za které by se nemusely stydět ani islandské sopky. Aspoň, že jsem uvedla hlavní témata - "violence and lynching", snad to bude aspoň za bodík.

O další hodinu později pořád přemýšlím nad tím, co všechno jsem mohla do eseje napsat a nenapsala. Pak si ale uvědomím, že sedím zase u počítače a dělám test z lingvistiky. Ty debile, soustřeď se! Lingvistika je naštěstí snazší, logičtější a více předvídatelná, více exaktní. I když všeobecně vzato, nemám hlavu na exaktní vědy. Kdyby tomu tak bylo, hraju si na chytrou na přírodovědecké fakultě a studuju matiku a fyziku. Tu první jsem dělala na VŠE na dvakrát a v té druhé jsem si na gymplu celou dobu jenom kreslila. Výtvarky je na střední škole málo, tak jsem chtěla využít všechny dostupné možnosti. Ale jsou to fascinující vědy. A v mnohém srozumitelnější. Do rovnice o jedné neznámé dosadíte jedno číslo a máte jasný výsledek. Když to spletete, maximálně se pravá strana rovnice nerovná levé. Do věty dosadíte slovo, a buď to zní trochu divně, trochu víc barvitě nebo jste dosáhli "recoverability" (moment, kdy by vás za správnost věty pochválila každá učitelka na prvním stupni). A když dosadíte slovo vyloženě špatně, můžete způsobit hádku, rozvod, nebo i válku. Když jste ovšem účetní, můžete čarovat i s čísly jako Hermiona s kouzly po sedmi letech v Bradavicích. Obzvláště, pokud si osvojíte pojem "daňová optimalizace".

Zatímco test z lingvistiky ve mně opět zasel naději, po testu z didaktiky už ani nevím, jak se jmenuju. Otázky byly dost nejednoznačné. Spolužák z Ameriky, který má za sebou dvacetiletou praxi, se vzteká kvůli jedné z nich:

"Jak mám sakra vědět, která odpověď je správná a jaká je učitelova motivace?? Třeba se mu prostě už nechce nic dělat, protože je červen!"

Ano, červen. Loni mě jeden z kolegů seznámil s nádhernou básní od Egona Bondyho, která by měla na konci školního roku viset v každé sborovně:

Je červen.

Na všechno seru.

A my teď taky a jdeme na oběd. Někdo navrhne vegetariánskou restauraci. Většina skupiny se rozpačitě zašklebí. Nela se ozve, že chce maso. Já a Bára máme podmínku, že tam musí být i pivo. Tím se vegetariánská restaurace vylučuje. U půllitru dalešické třináctky přemýšlím nad tím, jak trapné to bude, až v práci oznámím, že jsem u státnic rupla z didaktiky. Asi to radši svedu na literaturu. Zároveň pořád dumám nad esejí a vším, co jsem v ní zapomněla uvést. Po bitvě je každý generál. Možná kdyby Minnie toho Willa zmlátila sama (i když by mu nejspíš ráda provedla něco jiného), bylo by jednodušší rozpitvat její myšlenkové pochody. Násilí je tak primitivní pud, že není potřeba nad ním příliš přemýšlet. Na rozdíl od potřeby najít životního partnera a všech těch tanečků kolem. Každému je vždycky jasné, proč chce dát někomu do držky (i když to není vždycky jasné cílenému objektu), ale zdaleka ne každému je jasný význam jeho vlastního manželství.

Večer přinese satisfakci. Celá oborová část za B! Mám chuť jít slavit. Ale nemůžu, druhý den mě čeká ještě test z pedagogiky a psychologie. Učiva je asi tak na dva životy. Jediné, co můžu udělat je, snažit se natlačit do hlavy všechnu tu miliardu testových otázek, co různě kolují na internetu, včetně chuťovek o tom, jak Sparťani pro zábavu a sport naháněli Heilóty. Mezi tehdejšími a dnešními Sparťany se očividně moc nezměnilo, s tím rozdílem, že Slávisté jsou na rozdíl od Heilótů rovnocenní soupeři.

Po testu, ze kterého mám vcelku dobrý pocit, si musím odskočit zpět k dětem a do práce. Červen je tady, tak rozdávám testy a hromobití do spousty rodin. Na konci srpna asi budu mít před kabinetem dlouhou řadu na komisionálky, ale poslat některé jedince bez okolků do maturitního ročníku by bylo jako postavit do ringu skupinku nemocných otroků před dobře vycvičenou falangu. A na to krveprolití se nehodlám dívat. Raději se pokusím z nich na poslední chvíli dostat co nejlepší výkon formou reparátového nátlaku. Samozřejmě za přispění jejich nenávistných či zoufalých pohledů a naštvaných emailů či telefonátů jejich rodičů. Vysvětlení, že to ve čtvrťáku nedoženou, málokdy pomáhá. Dokonce, ani když poukážu na řadu čtverek z dalších předmětů, ze kterých můžou u maturity vyletět snadněji než nejnovější Elonova raketa do vesmíru. Chudák naše Anička bude mít zkažené prázdniny! Že je plnoletá a mohla by si podělanou maturitou zkazit celý život, už maminka neřeší. Anička chtěla o prázdninách koupání, opalování, sociální sítě, streamovací platformy a večírky, a ne nějaké didaktické testy.

Radši prchám znovu do Brna, tentokrát na přijímací zkoušky. Jako studentka sklízím zatím větší úspěchy než učitelka. Po cestě zjistím, že z "pedpsy" testu mám A. Zatímco se raduju s telefonem v jedné ruce, druhou rukou držím volant a snažím se nacpat mezi kamiony a betonové zátarasy v zúženém dálničním pruhu. Asi bych měla na chvilku zapomenout jak na roli studentky, tak roli učitelky, a být chvilku jenom řidička…

Na test dojedu s lehkým srdcem a úsměvem na tváři. Čert vem nějaký test, hlavně že další bakalářský titul je na dosah ruky. Pro vyplnění odpovědníku potřebuju číslo přihlášky, které lovím v mobilu. Pak nás jedna z dohlížejících nabádá, ať vypneme a schováme telefony. Vzpomenu si na Johanku, kterou jsem dnes při pololetní písemce nachytala s mobilem. Jak si mohla sakra myslet, že jí to projde?? Hned se znovu naštvu. A zjistím, že jsem v zamyšlení napsala špatné číslo zadání.

"Ehm…prosímvás..." Obracím se na jednu z profesorek. "Potřebuji nové zadání."

Ochotně mi podá nový odpovědník, vezme ten starý a roztrhá ho na kousky. Ten odpovědník, do kterého jsem vyplnila číslo přihlášky uložené v mobilu. V tom mobilu, který je vypnutý v kabelce a nemůžu ho vytáhnout. Přece nebudu jako Johanka!!

"Ehm…prosímvás..."

Vysvětluju problém s číslem přihlášky. Hledá mě v seznamu a diktuje mi číslo přihlášky. Paní je trochu netrpělivá, protože většina lidí už píše test. Taky nesnáším, když rozdám testy a někdo přijde s tím, že musí vyřešit nějaký problém. Obzvlášť v prvním ročníku, kde číhají na každou moji nepozornost, aby ji využili ke všem dostupným komunikačním prostředkům. Doufám, že si ta paní nezapamatuje můj obličej a jméno.

Test má mít úroveň C1. Oficiálně mám úroveň C2 potvrzenou institucí British Council pomocí papíru zvaného C2 Proficiency. Po jeho získání jsem měla pocit, že bych mohla jít na audienci s králem Charlesem a oblažit ho svojí barvitou mluvou. Při tomto testu si místy připadám spíš jako prvňák, co se právě naučil barvičky. Idiomy a kolokace nejsou zrovna moje silná stránka. Je "morning stretch" jenom ranní protažení za zvuků relaxační hudby nebo je to nějaký divný idiom označující ranní špičku? Říká se "can of worms" nebo "box of worms"? (Osobně bych ty červy dala radši do krabice, má praktičtější víko a po použití lze snadno spálit v krbu.) Ve které knize se vyskytuje postava Holden Caulfield? Všechny knihy jsem četla, ale jména postav si vůbec nepamatuju! Fakt se ten puberťák, co běhá podnapilý po NY, jmenuje tak divně? A proč je sakra lak na vlasy inflammable, když je tam předpona IN? Logika selhává a moje sebevědomí prudce klesá.

Po příjezdu domů otevírám láhev Ruggeri a knížku Sister Carrie, která mi doma leží už asi tři roky. Jako první si všimnu jména Minnie. Zase ona? Ta je snad všude! Už se nedivím, že po ní pojmenovali tu myš s mašlí.

RomanTyčka

Po dlouhé době otevírám Netflix a pečlivě ho procházím. Blbost. Blbost. Dobré, ale už jsem viděla. Blbost. Ještě větší blbost. Největší blbost – Bridgertonovi! Nová řada. Perfektní! Jo, přiznávám, mám slabost pro novodobou verzi Jane Austenové, která se tváří, že je v ní sex, i když není. Mám ostatně slabost i pro starou verzi Jane Austenové, ve které by slovo sex vzbudilo paniku a děs. Vezmou se…nevezmou se…ale jasně že vezmou. Jediný, kdo si nakonec nikoho nevezme, je sama Jane Austenová. V nové řadě snad konečně malá korpulentní Penelope zažije lásku. A taky konečně provede něco s tím hrozným pudlím účesem. Seriál je úžasně stereotypní a naivní navzdory snaze ho lehce "obarvit" a upravit tím historii. Ale zvykla jsem si, už to vnímám celkem barvoslepě. Pojďme si chvilku myslet, že ti bílí Angličani byli za "vlády" Jiřího III tolerantní a bez předsudků a stejně jako dnes řešili jenom peníze a společenské postavení. Jenom nevím, jak by se scénáristé popasovali s příjezdem amerických příbuzných a zástupu jejich černých otroků. Předpokládám ale, že úplně stejně jako Jane Austenová s Napoleonskými válkami a britskou chudinou otročící u tkalcovských stavů. Tyhle ošklivé věci prostě neexistují a basta! Jděte do háje s nějakou realitou a nechte nás zdvořile konverzovat, pořádat plesy a uzavírat výhodné sňatky. Navzdory lehkým nedostatkům v objektivitě mě Bridgertonovi stejně chytají za srdce. A to z několika důvodů:

• Je to dobový snímek. Miluju všechny dobové snímky včetně těch největších nesmyslů. Nosí se tam krásné šaty, předvádějí úchvatné exteriéry i interiéry a pojídají takové ty malinké koláčky, které v kavárnách stojí majlant. Ale především jsou plné dobových absurdit a je zajímavé sledovat, kterých jsme se už zbavili a kterých ne.
• Nacházím potěšení v identifikaci reálných postav a událostí a následném googlení, porovnání s realitou a vykřikováním výroků typu: "Ha, tak to teda ani omylem nebylo! Z koho se to tu snažíte udělat blbce, co??"
• V hloubi duše jsem přece jenom romantik a dojatě sleduju, jak vikomt konečně vyznává lásku té holce, co hrála mrchu v seriálu Sex Education. Fňuk, já jsem věděla, že ve skutečnosti nejsi taková potvora.

Ale, pššššt, nechci si kazit pečlivě budovanou reputaci cynického škarohlída. Nicméně, konec mě popravdě trochu zklamal, jako ostatně konec všech ostatních sérií. A stejně budu zase oddaně hledět na další.

Je na čase posunout se zase do jiných dimenzí. Tentokrát k Problému Tří Těles, sci-fi seriálu natočenému podle knižní série, za kterou by se nemusel stydět ani Isaac Asimov. Být fyzik je cool. Můžete se bavit s mimozemšťanama. Když se vzepřete autoritám, tak vás nepopraví, protože máte moc cenný mozek. A navíc dostanete zdarma designový VR headset, vedle kterého i nejnovější sady od Sony blednou závistí. Obávám se ale, že já bych místo pozvánky do videohry dostala pozvánku do nejbližšího kamenolomu a označení "dispensable".

Flying colours

Blíží se poslední dílek nutný k dosažení titulu. Předvečer obhajoby je potřeba věnovat řádné přípravě. A proto si pustím na Netflixu film Mladá Dáma, jehož zápletka je skoro stejně složitá jako v případě Bridgertonů, akorát s tím rozdílem, že místo obcházení plesů se hlavní hrdinka prohání po jeskyni. Tu obývá drak, se kterým se po několika drobných šarvátkách skamarádí. No jo, co se škádlívá, to se rádo mívá. Je to trochu vykrádačka Hry o Trůny a pohádky Za Humny je Drak, ale spokojeně po ní usnu. Sním o tom, až budu mít taky draka.

Hned druhý den ráno je na to sice ještě hodně brzo, ale nejspíš už tak vypadám. Když přecházím křižovatku před fakultou, zakopnu o tramvajové koleje a předvedu kotrmelec hodný příslušníka URNY. Jenom ty šaty, podpatky a kabelka se k tomu moc nehodí. Teď si stoprocentně celá ulice myslí, že jsem na maděru už od rána. Rychle se zvednu, zkontroluju, jestli jsem nevysypala obsah kabelky, a snažím se dělat jakoby nic. Co všichni tak blbě čumíte? Nikdy jste neviděly dámu upadnout na ulici? Není nad to udělat ze sebe v den závěrečné části státnic totálního idiota ještě před jejich začátkem. Zatracené koleje! Jako vesničan nejsem na takové zákeřné překážky vůbec zvyklá. Taky nemám ráda schody. Nedávno jsem na nich zakopla v práci a vylila kafe za zmateného pohledu druhaček. Vejít pak k nim do třídy a tvářit se jako autorita nebylo úplně jednoduché.

Nicméně obhajoba proběhne hladce. Odvykládám, co mám na srdci (něco o Puritánech, Indiánech a o jejich vztazích, které by se daly na facebooku označit jako "je to složité"), zodpovím předem dané dotazy a s áčkem odcházím spokojeně pryč. Zase se cítím jako frajer a sděluji svým besties radostnou novinku o prodloužení mého přízviska.

"Nejlepší!!!!! Večer mám na co pít!" reaguje okamžitě Monika. Pátek sice ještě není, ale jsem ráda, že Monika už ho díky mě má.

Po cestě domů se zastavím v nové italské restauraci na oběd. Už při vstupu mám haleluja pocit, protože se do ní vchází skrze obchod plný vín a sektů. Hodím do sebe rizoto, do košíku dvě láhve červeného a jedno prosecco. Titul je třeba řádné oslavit. Za mlada jsem při oslavě Ing. titulu pobrala kamarády a šla tančit na stole. Po oslavě prvního Bc. titulu jsem obdržela nejenom diplom, ale taky pár stížností od sousedů týkající se rušení nočního klidu. Druhý den ráno jsem se musela jet zapsat na Mgr. Studium. Jediná věc, kterou jsem musela udělat, bylo sednout do autobusu a osobně dojet na studijní oddělení. Snadný úkol. Pokud jste ovšem právě nestrávili noc důkladnou intoxikací celého těla.

"Kdy jste měla vlastně ty státnice?" ptá se studijní referentka.

Škyt…"V-v-včera."

"Gratuluji. Můžete jít." Rychle mi podá index a dá mi najevo, ať se klidím, což ochotně udělám a utíkám na čerstvý vzduch.

S dětma na krku už to ale tak snadné není. Navíc vaši kamarádi jsou rozesetí po celé republice, skoro všichni musí druhý den do práce a taky mají doma cca dva kusy minilidí. Proto je třeba udělat oslavu trochu víc babyfriendly. Alespoň se na víkend ubytuju nad pivovarem.

A tak beru Mirka, děti, kola, flašky atd. a jedeme na víkend do Lednice. Večer u dobrého jídla a dobře vychlazeného piva místní výroby koumám informační systém univerzity se svým profilem. Už nejsem student, zase pouze absolvent. Před jménem mi svítí Ing. Bc. Počkat. Myslela jsem, že budu Ing. et Bc. Myslela jsem, že budu mít v titulu E.T.ho! Já se tak těšila.

"Ne ty vole, na to musíš dva stejné tituly," píše mi Lucka, která je sama Mgr. et Mgr. "Musíš si dát ještě jednoho Bakaláře." Na to kašlu, chci být taky magor. Teď můj titul při rychlém vyslovení připomíná slovo "imbecil". Lepší je být magor než imbecil.

Při pohledu na celkový výsledek mi ale zasvítí oči: "Prospěla s vyznamenáním". Anglicky řečeno: "passed with flying colours". Vzhledem k tomu, že jsem v den obhajoby měla barevnou kabelku, tak jsem na křižovatce před fakultou musela opravdu připomínat "passing flying colours".

Je to dobrá satisfakce, když už nejsem ten E.T. Pěkné červené desky. Ono to červené ve zralém věku chutná přece jenom o dost líp. Jakpak se má asi to Bardolino, které jsem nechala v apartmánu? Bylo to s tebou fajn PALE ALE, ale teď se měj. Ale ne, vážně, nehodlám to vypít celé. Druhý den mám jiné plány, jak oslavit získání nového titulu, blížící se prázdniny, pěkné počasí nebo jednoduše fakt, že je pátek a nemám žádné povinnosti. Ráno jdu v 6:00 běhat. A teď si asi říkáte, že si ten titul magora fakt zasloužím. Ale kdo nezkusil uvyknout na pravidelné běhání, netuší, jak skvělé to je. Obzvlášť, když si k tomu pustíte nějakou dobrou hudbu (ať už to znamená cokoliv). Nebo když víte, že vás pak čeká dobrá snídaně, kterou nemusíte sami dělat. Nebo když víte, že si můžete ten den dát pivo už v 10:00 (což je doba, kdy se v létě otevírá spousta stánků s občerstvením). A obzvlášť, když si můžete jít brzo ráno zaběhat do lednických zámeckých zahrad a užít si je v naprostém osamění. Kdybych byla místní, byla bych tam každý den a určitě by mě brzo adoptovala čapí rodina. 

Idiomy, rčení a jiné hlavolamy

Zatímco na pedagogické fakultě sklízím úspěchy navzdory neschopnosti překročit tamní ulici bez újmy na zdraví a cti, na filozofické fakultě už si jako king rozhodně nepřipadám. Testem úrovně C2 jsem sice prošla (paradoxně mi přišel jednodušší než C1 test na pajdáku), ale co se po mně chtělo na následném "interview" mi zůstalo záhadou a krátký pohovor vedený ve čtveřici uchazečů ve mně zanechává trochu smíšené pocity. To je všechno? Jak z těchto pár vět posoudíte naše schopnosti a motivaci? No…uvidíme. Po deseti dnech mi píšou holky z oboru, že už mají výsledky, 9/10, 10/10. Jedno hvězdné skóre za druhým. A moje…6/10. Sakra, tohle stačit nebude. Co jsem řekla blbě?

V duchu si promítám pohovor. Nejdřív jsem jim řekla, že učím na střední škole a že bych ráda věděla, jak se ta práce vlastně správně dělá. Trochu se tomu shovívavě smáli, ale prý je moje motivace "solid". I když to asi neznělo tak dobře, jako vysvětlení ostatních uchazečů, že chtějí formovat mladou generaci. Já mám ale pocit, že spíš mladá generace formuje mně. Obzvlášť, když mě Jiřík na dovolené ukecá, abych mu koupila dalšího plyšáka, nebo když mě studenti ukecají, abysme šli na zmrzlinu. Při dotazu, jaký by měl být ideální učitel, nechávám promluvit všechny uchazeče a pak dodám, že jsem se ptala svých studentů a chtějí někoho, kdo je "funny" a "kind". Tak to teda asi nestačí no… Pak máme ve dvojici předvést, jak bysme vysvětlili rozdíl mezi slovy "borrow" and "lend". Udělám přesně to, co dělám ve třídě. Vezmu pero a demonstruju:

"May I borrow your pen?"

"Can you lend me your pen?"

Akorát to teda nebylo moje pero, ani pero mojí studentky, ale pero členky komise. Asi je citlivá, když jí někdo sahá na… pero. Dobře, tak jo, to bylo možná trošku drzé, ale to nejlepší, co mě v tu chvíli napadlo. Pak máme za úkol vysvětlit čtyři slova a jeden idiom. U idiomu se nechytáme nikdo (nesnáším idiomy), ze čtyř slov víme všichni akorát tři. Mně teda ještě chvilku trvá, než si uvědomím, že máme jednotlivě vysvětlit každé slovo a že to není jeden dlouhý idiom. Pochopili, že mi to pak docvaklo, nebo jsem vážně vypadala, že ani nevím, co jednotlivé slova znamenají? Ale pak jsem je vysvětlila. Tak asi možná nepochopili… Na závěr jsem žoviálně plácla, že mým velkým pracovním pomocníkem ve vysvětlování je Google. Zjevně to dojem moc neudělalo. Ale kde já bych bez něj byla?! Nebo třeba Google Scholar. Kde bysme bez něj všichni byli?! Na konci pohovoru nejspíš usoudili, že ten šašek ve středním věku musí z kola ven. No… aspoň jsem zůstala sama sebou. Čím je člověk starší, tím častěji už zbývá jenom ta sranda. Vážnost nechme mladé generaci. Třeba těm vtipálkům, co se lepí k dálnici, aby zachránili svět. Což se jim asi nepodaří, ale minimálně zachrání výrobce ultrasilných lepidel.

Je nejvyšší čas podrobně prohlédnout studijní program Učitelství anglického jazyka pro ZŠ. Ještě že opravňuje i k učení na SŠ. Když na to přijde, dle legislativy už bych dál studovat nemusela. Magisterský titul mám. Ale… to by nebyla taková sranda. A můj současný titul pořád zní jako "imbecil". Co se vlastně budu učit? Zase nějaká ta pedagogika a psychologie, didaktika… současná britská literatura, současná americká literatura, stylistika, pragmatika, taky budu moct absolvovat ten předmět o studené válce, který jsem už nestihla. To zní dobře. Na diplomku vyberu zase něco z historie a literatury, ať je to psaní zajímavé.

A co máme na fildě? Didaktika, didaktika, psychologie, pedagogika, zase didaktika, projekt didakticky zaměřené diplomové práce… Eeeee…. Proč jsem se na to vlastně pořádně nepodívala dřív? A proč jsem na tu fildu chtěla jít? Už vím. Vypadalo by to dobře v životopise. Chvilku nad tím přemýšlím a vzpomínám, jak jsme na VŠE řešili, co všechno bude dobře vypadat v životopise. Bylo nám něco přes dvacet a mysleli jsme, že máme před sebou zářné a naplňující kariéry. Haha. Teď je mi skoro čtyřicet, do důchodu sice zbývá ještě daleko, ale já tady sedím a píšu tyto žvásty, abych se vyhnula syndromu vyhoření. A v tu chvíli mě osvítí myšlenka. Myšlenka, která září jako světlo ve tmě:

Nasrat na životopis.

Mám podobný pocit, jako musel mít Mojžíš, když poprvé četl desatero. Půjdu prostě tam, kde mě to bude víc bavit.

Ten blbý idiom jsem později vygooglila. (Mám doma sice Oxford Dictionary of Idioms, ale to bych se musela zvednout, jít do ložnice, hledat to… no… znáte to…) "Cut off your nose in spite of your face" znamená v hodně volném překladu něco jako "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá." Prostě když vás někdo naštve a chcete mu to řádně vytmavit, dejte si bacha, abyste to zároveň nevytmavili i sobě. Proč prostě jednoduše neřeknou, že "revenge is like a boomerang" a vymýšlejí takové divnosti? (Nebo něco jiného podobného tomu, co by řekla máma Forresta Gumpa.) Idiom nejspíš vznikl v dobách, kdy aboriginci ještě bezstarostně házeli boomerangy o sto šest, netušíce, že nějací Angličani vůbec existují.

Při googlení mě ale zaujme jiné rčení: "Living well is the best revenge." V tom případě jsou sociální sítě mocná zbraň. Člověk ani nemusí mít kdoví jak skvělý život. Stačí pouze umět zaujmout tu správnou pozici, použít ten správný filtr a půlka "přátel" a sledujících si závistí rve vlasy. Nebo alespoň do té doby, než přijdou s lepší fotkou a vrátí úder.

Po dalších pár dnech dostanu verdikt od FF – "nepřijata" v pěkné červené barvě. Jestli ještě někde vzadu v hlavě nějaký červíček pochybnosti hlodal, už dohlodal. No nic, tak aspoň půjdu tam, kde mi dají diplom v pěkných červených deskách. A kde budu moct ještě nějaké nové znalosti nabýt, než se jenom učit, jak je předávat (a pak v praxi pozorovat, jak skoro nic z toho nefunguje). Snad mě teda fakt vezmou... Ale jo. Asi za týden dostanu z PF zelený vzkaz "přijata". Můj úvodní trapas při vyplňování odpovědníku naštěstí nikdo nehodnotil. 

Celá zkušenost mi připomíná moje přijímací zkoušky na střední školu. Z nějakého mně dnes neznámého důvodu jsem chtěla jít na UMPRUM. Ovšem už během přípravy na přijímačky spočívající v pravidelné tvorbě "uměleckých" děl všeho možného stylu jsem si uvědomila, že mě o umění baví mnohem víc číst, nebo se na něj dívat, než ho tvořit. Přijímačky ale byly zaplacené, tak jsem na ně šla. Neměla jsem rodičům odvahu říct, že na to prostě kašlu. Talentovky stejně nedám, myslela jsem si. Dala. S menším sebezapřením jsem tedy šla i na druhé kolo, kde jsem si samozřejmě zapomněla vzít svá "díla" pro předvedení komisi. Nejdřív jsme měli nakreslit cokoliv, co si vybavíme pod slovem "pes" nebo "tvárnice", atd. Komise se na můj výtvor dívala dost skepticky a taky kroutili hlavou nad tím, že jsem nepřinesla svoje "portfolio" děl. Ujišťovali mě ale, že bych to měla příští rok zkusit znovu, když už jsem zvládla talentovky. Ani náhodou. Na gymplu po mně chtěli jenom něco spočítat, napsat diktát a možná ještě pár věcí, které už si nepamatuju. Všechno písemně, všechno v jednom dni a žádné výslechy. Pak už jsem kreslila jenom ve výtvarce nebo ve fyzice a byla spokojená.

Nicméně rodičům se viditelně ulevilo, asi umělce v rodině nechtěli. I když mě furt nutili kreslit portréty jednotlivých rodinných příslušníků. Když jsem jim oznámila získání magisterského titulu, řekla mamka něco ve stylu "No to je dost, ale aspoň jsi to zvládla rychleji než tvůj bratr." (Jemu to trvalo osm let, mně pouhých šest a půl.) Když jsem jí teď oznámila, že tentokrát jí na promoce pozvat nemůžu, protože budou  v době mojí dovolené, řekla: 

"No a co. Však Bc. je stejně jenom takový pseudotitul."

"Ale budu mít červený diplom. Mohli mi zahrát fanfáry."

"No a co. Ten máme s taťkou oba."

Asi už se dostala do věku, kdy jí svítí před očima: "Nasrat na červené diplomy."

Není ani moc divu. Taťka prodělal před dvěma lety mrtvici a ne a ne se vrátit k původnímu životu. Málo mluví, málo se hýbe, je odkázaný na její pomoc. Poslední dobou už ho baví akorát sledování dokumentů o druhé světové válce. Evergreen jeho mládí, středního věku i stáří. Na návštěvu mu přinesu balík oříšků v medu s tím, že si dá až po obědě, protože má před sebou talíř vepřové panenky s bramborama. Na chvilku se otočím a všimnu si, že se zuřivě snaží dostat do balíku.

"Až po obědě," zopakuju a seberu mu oříšky. 

Dívá se na mě částečně naštvaně a částečně smutně. 

"Mě neobměkčíš. Toto na mě Jiřík zkouší každý den."

Ve stáří se očividně dostáváme do dob útlého mládí.