1. Hi, my name is, what?

Jmenuju se … Martina. Alespoň tak jsem se prý nedávno představila na diskotéce. Alice mi to říkala následující den. Nejmenuje se Alice, ale běžně se tak představuje cizím lidem v místech, kde alkohol teče proudem. A v daný den tekl proudem opravdu mohutným. Dokonce tolik, že si toho pamatuju ještě míň než ona. Normálně ale nepiju, jenom trošičku, na chuť. Jsem totiž slušná žena. Jenom mám ráda víno a prosecco a nebojím se ho použít. Vlastně ani nevím, jestli jsem se skutečně představila jako Martina, nebo si to Alice vymyslela, nebo jestli si vůbec taky něco pamatuje. Ale jestli jsem to fakt tvrdila, tak jsem o tom musela být přesvědčená, protože v opilosti nikdy nelžu. Říkejte mi tedy Martina. Jo a na diskotéky taky normálně nechodím. To už ve svém věku zapotřebí nemám. Pouze když si dávám rande s proseccem a Alicí, která někdy ani neví, jaké jméno zrovna má. "Alice" ji někdy začne nudit a tak si vymyslí jiné, což často vzápětí zapomene. Posledně na dotaz týkající se jejího jména zmateně odpověděla:

"Dneska nevím." A pak se otočila na mě: "Jak se dneska jmenuju?"

"Vím já…" Sama jsem v tu chvíli nevěděla, čí jsem.

"Tak třeba zase Alice", otočila se zpět na původce dotazu, nějakého chlápka středního věku, který se marně snažil zamaskovat obtisk od snubního prstýnku. Ani netuší kolik "Lolitas" by sbalil, kdyby si ho na tom prsteníčku prostě nechal.

A jak vůbec vznikl nápad zhmotnit se v něčem tak přízemním, jako je deník? (mohla jsem stát modelem a nechat se namalovat dvorním malířem na koni a se štítem v ruce, ale prý už to vyšlo z módy) Jsem učitelka. Ale nejsem jí dlouho. Dřív jsem byla lehce znuděná kancelářská krysa, co trávila pracovní dobu počítáním cen, vyplňováním tabulek, zapisováním objednávek, handrkováním se s Číňany, Peruánci, Rumuny a kdoví jakými všemi ještě any, uny a ánci a hlavně předstíráním, že několik let strávených na VŠE k tomu všemu k něčemu bylo. Zkusila jsem se hodit do role matky a pořídila si dvě menší kopie sebe samé, které obě odmítají uposlechnout mých rad a být tak dokonalé jako já (že by vliv chromozomu Y?). Během rodičovské jsem zase nevěděla, do čeho píchnout (Věřte tomu nebo ne, ale někdy je to fakt dost nuda.), tak jsem se stala lektorkou angličtiny. Přitom jsem zjistila, že bych do sebe potřebovala napumpovat pár nových znalostí z lingvistiky a didaktiky, znovu se přihlásila na vysokou a poměrně krátce na to se stala učitelkou na SŠ. Učitelů angličtiny je stále nedostatek, tak berou i podobné zoufalce, jako jsem já. Tato práce má velkou výhodu. Když ze sebe nedopatřením uděláte idiota, můžete předstírat, že jste to udělali schválně, abyste své okolí otestovali. A když vás vaše okolí stejně prokoukne, tak jsou mnozí vděční za to, že v tom nejedou sami.

V posledním semestru bakalářského studia zvaného Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání, které ze mě mělo udělat odbornici na věc vzatou, jsem potřebovala nahnat posledních pár kreditů a zapsala si předmět "Syndrom vyhoření mezi učiteli angličtiny". Stačilo dojít na dva semináře a splnit pár jednoduchých úkolů (ne, beerpong mezi nimi není, ale můžete to zkusit navrhnout vedoucím kurzu). Jedním z nich bylo psaní deníku, prý to má přispět k mému well-being. A tak jsem chvilku psala, většinou v momentech, kdy jsem potřebovala dělat něco úplně jiného, a zjistila jsem, že ta teorie nekecá a moje mentální zdraví zůstalo během asi nejhoršího semestru ever zachováno. Po odevzdání deníku do rukou vedoucí kurzu jsem dostala nejenom tři kredity, ale i pochvalu, že to bylo "amazing" a měla bych to vydat. Ruku na srdce, podobné kecy dneska píše kde kdo, ale z této zkušenosti jsem si odnesla dvě věci: 1) psaní mě baví, 2) dokonce se najde i někdo, koho to baví číst. Tak jdeme na to, uhni mi z cesty Shakespeare.